Jitka Hrubá – Dáma s červenou kytarou, co hraje jen tak pro radost nás všech ve Studiu KM – obsahuje VIDEO – rozhovor

Říkají ji kladenská Tina Turner nebo druhá Zuzka Navarová. Je svá, originál, co ví, že cesty ke kumštu nebývají vždy rovné a prošlapané. Poslechněte si celý rozhovor J. Hokůva nebo přečtěte jeho hlavní části v tomto článku.

Hrála v zákoutí jedné z uliček. Nedala se přeslechnout a za rohem pak přehlédnout. Orchestr z akustické kytary a kachonu s nezaměnitelným zpěvem. Dáma s červenou kytarou na růžovém popruhu, zapojenou řůžovým kabelem a pohled skrz červené brýle. Říkají ji kladenská Tina Turner nebo druhá Zuzka Navarová. Ne ne, Jitka Hrubá je svá a originál, co ví, že cesty ke kumštu nebývají vždy rovné a prošlapané. 

Jitko, jak jste se vy dvě potkaly? Ty a kytara. 

No asi když mi bylo devět let. Měli jsme chatu na Střele. Samozřejmě večerní ohně, teta hrála na kytaru a já jsem chtěla být jako teta. Hrát trampské táborové písničky. Kotlíkárny, jak se dneska říká. Já jsem tenkrát chodila do hudebky na housle, ale brácha dostal kytaru a já jsem si ji vždycky na tajňačku půjčila a zkoušela svoje první akordy. Brácha se na kytaru po čase vykašlal a já mu ji tak nějak znárodnila. V té době mě to moc a moc bavilo a s určitými pauzami mě to drží až dodnes. 

Pamatuji se jak se tady country muzika hrála v každé druhé hospodě, třeba ve Hnidousích u Petříků. Není to škoda, že to mizí? 

I já si to pamatuji. Zrovna k Petříkům jsem ráda chodila. Seděl tam často takový velikán trampské písničky, jakým byl a je Miki Ryvola. Já jsem si tenkrát připadala strašně důležitě, že tam sedím s ním u jednoho stolu, nebo kousek vedle. 

Začínala jsi tehdy formovat už nějakou kapelu? 

Ne. Hrála jsem sama, doma, a když tam nikdo nebyl. Pavlínu Jíšovou, Žalmana, Nezmary…. To jsem se všechno začínala učit. V sobotu dopoledne byl pořad v rozhlase a tam tyhle písničky hráli. Já jsem se je snažila chytat do magněťáku. Kolikrát jsem stačila jen torza, ale pak jsem zjistila, že se sloky třeba opakují, tak to bylo v cajku. Texty jsem pak přepisovala na stroji, protože jsem v té době dělala střední ekonomku a uměla jsem ťukat do kláves. Tak vznikaly mé první zpěvníky. 

Kdy tedy přišlo tvé první veřejné vystoupení? 

No to úplně první bylo ve čtyřech letech. Na Stochově, kde jsme bydleli, mě na sále postavili na židli, abych dosáhla na mikrofon a já v kostýmu karkulky zpívala Davida a Goliáše. Jak jsem říkala, hrála jsem dlouho doma, pak u ohňů, s kámošema… v osmnácti jsme se přestěhovali ze Stochova na Kladno, zahleděla jsem se do mého budoucího muže, který byl vynikající muzikant, skvělý zpěvák. Ten mi dal tak trochu jasně najevo, že to moje hraní a zpívání není úplně dobré. Ještě v době těhotenství jsem to zkoušela, ale když se narodila dcera, tak jsem kytaru odhodila, nechala si narůst dlouhé nechty a chtěla jsem přijmout roli dámy. Trvalo to asi pět let. Jednou jsme jeli s maminkou do Prahy na vánoční nákupy. Šly jsme přes Jungmaňák kolem prodejny nástrojů a ve výloze byla nádherná, totálně zlevněná Yamaha. Zahrála jsem si na ní a už jsem ji nepustila. Vysypaly jsme s mamkou na pult doslova poslední drobné a já jsem si domů vezla opět kytaru. Jen tak v igelitu, protože na futrál už nezbylo. A hrála jsem zase doma. Manžel měl kapelu a já jsem s nimi chtěla zpívat, ale když už mě tam pustili, tak já chytla takovou trému, že výkon byl příšerný, už mě mezi sebe příště pustit nechtěli. Pak zapomněli, pustili a situace se opakovala jak přes kopírák. Do toho jsem se ocitla v nemocnici se závažnou chorobou, syndromem selhání imunity. Dostala jsem se z toho zázračně a rozhodla jsem se, že když jsem se vlastně podruhé narodila, tak chci v životě dělat to, co mě baví a co vlastně chci já. 

Takže vlastně takový životní restart? 

No jasně. V té době už moje dcera chodila v Kladně do hudebky na klávesy k panu Knížeti. Já jsem tam zašla a řekla „Dobrý den, já bych se chtěla učit zpívat.“ Poslali mě tehdy za paní profesorkou Věrou Beranovou, tak jsem šla. Mezi ty malé dětičky a téměř sedmdesátiletou dámu, pěvkyni karlínského divadla. Když jsem jí řekla, že bych se chtěla učit zpěvu, řekla, že je to skvělé. Když jsem jí zamumlala, že je mi dvacet sedm, tak opět vykřikla, že je to skvělé. Začala jsem tedy chodit opět do lidušky, ale tentokrát o tom nevěděl ani manžel. Celé dva roky. Když paní profesorka zemřela, tak jsem ještě pokračovala na Žižkově v rockové škole. Mezi tím jsem se seznámila s Mírou Kaprem, který má kapelu Akcent. Onemocněla jim na čas zpěvačka a já dostala nabídku na tříměsíční záskok. To jsem zprvu odmítla s tím, že to nezvládnu. Přijela jsem domů a říkala to manželovi. On že to nepřichází v úvahu, že na to nemám. To mě paradoxně tak nakoplo, že jsem Mírovi zavolala a nabídku vzala s tím, že na zkoušení máme tři týdny. 

Dala jsem to a pak jsem se cítila víkendovou zpěvačkou. 

Dala jsi to, to jo, ale co po třech měsících? 

No to se na mě byl podívat i manžel a když skončil můj záskok u Akcentu, tak jsme založili vlastní kapelu. Já, můj muž a bratři Kapři. Jmenovala se Želva majora Gagarina. Bylo to příjemné a vydrželo nám to tři čtyři roky. Mělo to i vedlejší efekty. Například, když jsme se s manželem v pátek pohádali, tak to zpravidla vydrželo na celý víkend. Když jsme měli hraní, tak tam se komunikovat muselo a doba hněvu se tak příslušně zkrátila dle potřeby muziky. 

Říká se o tobě, že jsi kladenská Tina Turner nebo Zuzka Navarová, mně stačíš jako Jitka Hrubá. Jak jsi na tom s autorskou tvorbou? 

Já asi nejsem ten muzikantský skládavý typ. Něco jsem zkoušela, ale ono to vždycky znělo jako něco, co už udělal někdo jiný. Napsala jsem jen několik autorských textů. Mrzí mě to, ale jsem reproduktor. Nesnažím se však nikoho napodobovat, zpívám si to po svém. Zamilovala jsem se do Marsyas, do zpěvu Zuzky Michnové. Jednou jsem šla na Václaváku kolem Supraphonu a z ampliónu zněla druhá Zuzka, z druhé desky Nerez, Zuzka Navarová. Pár tónů a už to bylo. Zkupovala jsem desky, kam mě kapesné pustilo a začala se učit ty skvělé písničky…. Už mám zase slzy v očích, protože je mi pořád líto, že už mezi námi není. 

Nevím jestli nepředbíhám, ale prý pomýšlíš na nahrání desky? 

Tak nebude to příští týden, ale snad ano. Z Kalifornie se vrátil po čtyřech dekádách můj veliký kamarád Ivan Suchel, autor nádherných písniček, jeden ze zakladatelů skupiny Máci. Jezdíme spolu po vystoupeních. Půlku hraje Ivan a druhou já. Jeho kapelu si půjčujeme. Když jsem se s Ivanem seznámila, tak ještě tenkrát žila Pavka Urbanová. On ji napsal písničku Anděl a já z ní byla celá hyn. Ivan byl ve státech, Pavka opustila tento svět a on když se vrátil, tak říkal, že by ji chtěl se mnou natočit. Teď jsme se rozhodli, že Ivan má ještě další písničky, tak budeme po dovolených zkoušet a vymýšlet aranže a na konci by měla být deska. Už se rýsují i další muzikanti, které jsem oslovila. 

Můžeme prozradit… 

Basu mi slíbil Petr Olejník, se kterým se znám spoustu let a nikdy jsem s ním nehrála. Foukací harmoniku bych ráda od Tomáše Fouska, ale nevím, jestli mi to slíbil. No snad ho ukecám… 

Sdílet na: