Muzikant? Fotograf? Galerista? Jiří Hanke!

Narodil se v Kladně před koncem války. Už při studiích na reálném gymnasiu ho chytla muzika. Po maturitě začal studovat vysokou zemědělskou, ale po roce odešel pracovat do spořitelny. Zůstal zde až do důchodu. Mezi tím se ale stala spousta osudových věcí. Podívejte se na celý rozhovor s Jiřím Hokůvem v sekci video na těchto stránkách, nebo si přečtěte výběr otázek.

 Jirko, kde se dobereme tvých uměleckých začátků?

Je to trochu složitější, ale s fotografií jsem se setkal už v dětství. Můj táta byl vášnivý fotoamatér a já už od malička viděl a věděl, jak vzniká fotografie. Co je vývojka, ustalovač a hlavně temná komora, kde se to všechno vznikalo. Fotokomoru jako takovou ale táta neměl. Když byl večer, zatemnil okno v kuchyni. Hýbalo se s miskou a objevoval se obraz. To jsem sice vnímal, ale jen povrchově. Když jsem byl starší, tak mně táta koupil první fotoaparát Altisa. Byl velmi skromně vybavený a s ním jsem začal fotografovat. Zatím však jen na školních výletech a tak podobně. Měl jsem rád přírodu a tak jsem se po gymplu přihlásil na přírodovědeckou fakultu. Napsali mi tenkrát, že nejsem přijat pro velký počet uchazečů, ale že mají nedostatek studentů vysoké školy zemědělské. Tak jsem šel tam. Jenže jsem nevydržel ani rok.

Vím, že než přišla fotografie, tak tě chytla muzika. Byl jsi vítězem soutěže, hrál jsi v kladenské známé kapele Barclay. Jak se to stalo?

V té době jsem už inklinoval k muzice a představa, že se zahrabu v nějakém JZD, byla v té době natolik silná, že jsem zběhnul. Nastoupil jsem jako bankovní úředník ve spořitelně a tam jsem získal zázemí a vlastně i čas na své koníčky. Založili jsme s Petrem Koudelkou a Ádou Škardou takové kytarové trio… Jenže pak jsem šel na vojnu a to už světem letěli Beatles a mě pohltil big beat. My jsme na vojně měli kapelu a hráli jsme různé swingovky a podobně. Přišli naši bažanti a ukázali nám, jak hrají Beatles, Shadows a my jsme čuměli jak blázni, co to je za muziku. Přišel jsem z vojny a zakládal po Kladně různá beatová uskupení, až jsem dostal lano od kapely Barclay. Ti hráli pod závodním klubem ROH dolu Zápotocký. Tam jsem se seznámil i se sestrou zvukaře Jiřinkou. Ona vypráví, že se nechala sbalit kvůli tomu, aby mě získala pro kapelu. Jsem s ní padesát tři let. S Barclayem jsme se snažili o vlastní tvorbu. Po pár letech jsem kapelu opustil a začal hrát sám. Doslova mě ovlivnili tehdejší folkaři, odešel jsem od kapely a věnoval se muzice sólově a vlastní tvorbě. Tenkrát v Šafránu vyhlásili soutěž o Ptáka Noha a já jsem tam poslal písničku. Umístil jsem se na druhém místě a to mi otevřelo dveře ke koncertování při jejich programech. Třeba Jarda Hutka hrál první polovinu koncertu a já hrál druhou. Snažil jsem se o to i v Kladně. Pořádali jsme folkové večery v loutkovém divadle, ale po dvou pořadech nám to zakázali.

Takže pak přišla ke slovu fotografie?

Ne. Ta cesta nebyla tak přímá. V sedmdesátém čtvrtém vznikla ve výtvarné škole Ludvíka Jelínka skupina Ateliér ´74. Tihle výtvarníci dali do pořádku sklepení kladenského zámku a uspořádali zde první svou výstavu výtvarných prací. Pozvali mě na vernisáž, abych něco zahrál. Moje žena malovala a já abych nebyl pozadu, tak jsem stříhal a lepil koláže. Slovo dalo slovo, stali jsme se oba členy a na příští výstavě jsme už vystavovali s nimi. Paradox byl v tom, že jim se líbily moje fotky víc než koláže.

Svou kariéru muzikanta a fotografa jsi spojil ve své knize Stoptime…

No, to bylo takové shrnutí a završení pětadvacetiletého období, kdy jsem fotil muzikanty. A po pravdě, už se po vydání této knihy tomuto žánru moc nevěnuju. Rozjel jsem celou řadu dlouhodobých projektů a začal se věnovat jenom jim.

Lidé z Podprůhonu je fascinující soubor. Dokážu si představit, jak vznikne tenhle nápad, ale Pohledy z okna mého bytu, to je famózní. Jak člověk dospěje k tomu, že roky fotografuje jedno jeviště, tedy pohled ze stejného okna na stejnou ulici?

Celkem náhodná věc. My jsme měli doma postel pod okny. Každé ráno jsem se posadil na posteli a viděl jsem ten první pohled. Pohled z okna. Ten pohled do jisté míry předurčil ten den, protože jsi viděl co se tam to ráno děje, jak tam je, jestli prší, svítí slunce… Jednoho dne, kdy tam zrovna začali kácet takové obrovské lípy, jsem vzal foťák a první snímek byl hotový. Zaznamenal jsem datum, hodinu a minutu a v ten okamžik mi napadlo, že bych v tom mohl pokračovat. Vydrželo mně to 23 let.

Po listopadu 1989 jsi byl ve skupině českých fotografů, kteří doprovázeli československou fotografickou tvorbu na festival do Houstonu v USA. Jaké to bylo?

Tehdy se rozhodli šéfové festivalu udělat speciální českou expozici jako součást festivalu a někdy zjara 89 k nám přijeli vybírat autory. Byl jsem vybrán mezi 19 fotografů, kteří měli být na výstavě zastoupeni. Jenže do toho vlítla revoluce a oni tu výstavu rozšířili ještě o dokument událostí z listopadu. Dokonce časopis Life nám chtě věnovat celé vydání, jenže do toho přišly události v Rumunsku, které byly poněkud ostřejší, než u nás, takže jsme se o číslo museli podělit.

Kdy jsi objevil prostor v kladenské spořitelně pro vznik galerie?

To bylo v roce 1977. Zpočátku to bylo ve spodní hale, pak jsem výstavy přesunul do patra a postupně jsem zde začal od roku 1985 prezentovat výhradně výstavy fotografií. Je fakt, že za dobu trvání galerie (42 let pozn. autora) se spořitelna v Kladně, alespoň pro lidi kolem fotografie, stala pojmem. Nikdo moc netušil, kde je v Kladně zámek, ale do spořitelny trefil každý. Téměř pět stovek výstav udělá své. Bylo to dobré období a spousta práce. Teď pokračuji v Kabinetu fotografie v kladenském zámku, ale doba je trochu zlá vzhledem k pandemii a různým opatřením. No snad nás čeká lepší budoucnost.

Sdílet na: