Petr Veverka je běžný člověk, ultramaraton ale tuto představu bortí

V době kdy vychází tento rozhovor, slaví osmačtyřicáté narozeniny. Současný manažer IT si ještě před pěti lety neuměl představit, že by někdy uběhl více jak tři kilometry. Minulý rok v létě na kladenském Sletišti nakroužil během jednoho dne 180 kilometrů a již po několikáté posunul svou hranici. Během rozhovoru jsme společně nahlédli do kuchyně pozoruhodného kladenského ultramarathónce Petra Veverky.

Jak se to tak stane, člověku, který čtyřicet let žije obyčejný, téměř nesportovní život, kouří, občas se napije něčeho dobrého a najednou během pěti let běhá za den takové vzdálenosti, na které průměrně zdatní cyklisté potřebují dny tři?

„Nejpikantnější je, že já jsem vždycky běhání doslova nenáviděl. Já jsem za svůj život do čtyřiceti let uběhl nejdelší vzdálenost tři kiláky, a to ještě v rámci tělocviku ve škole. Běh jsem opravdu neměl rád a vůbec jsem nechápal, co na tom lidi viděj. Jezdil jsem někdy na kole, a když jsem na cyklostezce pod Lapákem potkal běžce, tak jsem se divil, jak sem mohl doběhnout až z Kladna. Takový jsem asi měl vztah k běhu. Před nějakými pěti lety moje žena, aktivní sportovkyně, řekla, že bychom Silvestra mohli strávit společně na Šumavě. Sníh tenkrát nebyl a tak jsem si řekl, že si s sebou vezmu kolo. Říkala, že jsem se zbláznil a že za mnou nebude lítat po svých. Nevím, co mě to tehdy popadlo, ale rozhodl jsem se, že bicykl nechám doma a budu běhat s ní. To u ní vyvolalo velmi dlouhý upřímný smích. Šli jsme do obchodu a já jsem si koupil své první běžecké boty. Vybíral jsem tak, aby mi sedly později k džínám, protože jsem si nedovedl představit, že je prošoupu během. Nějakého 28. prosince před odjezdem na hory jsme to šli zkusit. Uběhl jsem asi dva kiláky a měl jsem pocit velmi blízké smrti. No na Šumavu jsme odjeli. Tam jsem ještě s Kačenkou asi dva dny vyběhl a dodnes si pamatuju, jak jsem sledoval mobil, až tam bude 1,5 km, abych se otočil a stačil doběhnout zpět. Takže to byla Šumava, já jsem si to odbyl, abych nebyl za totálního pitomce a byl s během konec. Pamatuji si přesně, že to bylo čtrnáctého února, byl jsem doma sám a nudil jsem se. Napadlo mě, že bych si mohl jít zaběhat. Pak jsem šel druhý den, třetí den. Už to nebyly kilometry tři, ale čtyři, pět…“

Ty jsi zapomněl, jak se zastavuje…

„To ani ne, ale dělal jsem naprosto začátečnickou chybu, tedy že jsem se snažil běžet co nejrychleji, takže jsem vždycky dobíhal domů úplně vyřízenej, na pokraji zhroucení. Když ale člověk běhá často a pravidelně, tak jde neuvěřitelně nahoru vzdálenost, kterou jste schopni uběhnout. Měl jsem kolegu, který běhal desítku a já ho měl za nadčlověka. Najednou jsem to lehce zvládal taky. Probudila se ve mně touha se někam dál posouvat. Běhal jsem už sám, protože situace, kdy běžela moje žena a já ji dobíhal, se rapidně obrátila. Jednou jsem se zasnil a řekl Kačence, že bych chtěl jednou uběhnout půlmarathon. Strašně se smála a připomněla mi, že to je více jak 21 kilometrů. Za další tři měsíce jsem to dal. Fakt to jde velmi rychle. V říjnu jsem ho běžel už jako oficiální závod a dal jsem ho pod dvě hodiny. S cigaretou před startem.“

Takže pak zcela logicky následoval maraton?

„To se nabízí, ale ne. Já mám před touto tratí velký respekt. To je pro mě královská disciplína. Je to přesně 42 kilometrů a 195 metrů. Běhal jsem dál a dalším závodem byla Brdská padesátka. Opravdu mě chytly ty dlouhý vzdálenosti a rozhodl jsem se, že oběhnu Lipno. Tedy přes sedm desítek. Táta jel se mnou na kole a v cíli jsem byl za jednu šichtu, tedy osm hodin. To nebyl závod, ale běžecký výlet. V cíli jsem si dal kafe…“

…a cigáro…

„Máš pravdu, to ještě bylo cígo. Hele, já to mám takhle. Znám spoustu lidí mezi běžci, kteří kouří, ale všemožně to skrývají, což já považuju za určité pokrytectví. Já vůbec nejsem hrdej na to, že jsem kouřil, lidi prosím vás nekuřte. Já jsem se s tím ale nikdy netajil. Klidně půl hoďky před startem jsem si jednu dal.“

Pojďme od toho. Jak si se ocitl na startovních čarách ultramaratonů?

„Mám v životě tři lidi, kteří mě v tomto směru ovlivnili. První byla moje žena Kačenka, druhým byl Miloš Škorpil, ultramaratonec a velký propagátor dlouhých běhů. Je to člověk, který má svou běžeckou školu a radí lidem jak na to. A třetí je můj kamarád Milan Šumný z Buštěhradu. Běžec, který jako jeden z mála Čechů zvládl řecký Spartathlon, téměř 250 kilometrů dlouhá trať z Athén do Sparty. Normální lidi to nechtěj jet v autě, většina cyklistů to neujede a šílenci to běhají pod 24 hodin.“

Jak to bylo dál s tebou?

„Další cíl. Stovka. Tu jsem dal předloni na Kladně. Světový rekord je nějakých šest hodin. Já jsem to chtěl dát za osm. Povedlo se i nepovedlo. Stovka padla, ale až za nějakých třináct hodin.“

Sluší se dodat, že rok na to jsi na oválu Sletiště natočil tachometr na 180 a dal jsi to. Říká se, že takové výkony nejsou až tak o fyzických silách, jako o hlavě. Je to v hlavě?

„Obecně každý sportovní výkon je o hlavě, protože vzniká v hlavě. Naše tělo řídí hlava. Hlava člověka dokáže zastavit v okamžiku, kdy je plný sil, naopak hlava tělo může hnát přes vyčerpání a nastalé krize. Ultra je podle mě minimálně tak ze tří čtvrtin o hlavě. Samozřejmě, že člověk musí mít natrénováno, aby to tělo vydrželo. Stovky kilometrů měsíčně. Bez fyzičky to nikdo nedá.“

Byl jsem loni u tvého doběhu na Sletišti. 180 a dost. To tě zastavilo tělo nebo hlava?

„Jasně že hlava. Tělu je jedno jestli 180 nebo 185 v tomhle to není. Já jsem si vytýčil sto osmdesát, to jsem uběhl a hlava řekla dost, končíme. Nebylo proč pokračovat.“

Proč zrovna 180, proč ne 200?

„To souvisí s mou kvalifikací na již zmíněný Spartathlon. Je to můj další sen.“

V cíli jsi, obklopen rodinou, plakal jsi a pláč střídal křečovitý unavený smích. Jak moc orgastické je zdolání takové mety?

„No jasně, já jsem bulil jako želva. Během závodu se střídají stavy mysli. Já to úplně nedokážu popsat.  Vím, že jsem se po sto padesáti kilometrech dostal do stavu, kdy jsem měl okno. Byl jsem někde, říká se v absolutní přítomnosti. Žádná minulost, žádná budoucnost. Jsi jenom teď. Po doběhu jsem byl tři následující dny úplně na obláčku.“

Další velké plány zkomplikoval známý virus. Jak?

„No opravdu jsem si tím prošel, a nebylo to nic moc. Průběh nekomplikovaný, normální. Ale pak jsem s tréninkem začínal znovu od nuly. Už se to zlepšuje.“

Takže letos, pokud virus dovolí, bude na Sletišti kolik kilometrů?

„Letos, pokud virus dovolí, jen jako divák. Běžím totiž měsíc po tom kolem bývalého západního Berlína. Byť blázen, zůstávám realistou. Tykhle náročné dva běhy za sebou by moje tělo nevydrželo. Po běhu je dost rozbitý a potřebuje rozumnou regeneraci.“

Sdílet na: