Pod čapím hnízdem bývá nasráno

Nejsem příznivcem vulgarismů v titulcích. Tohle je jedno z mnoha hesel, které jsem si vypůjčil z jedné mojí fotografie.

Nejsem příznivcem vulgarismů v titulcích. Tohle je jedno z mnoha hesel, které jsem si vypůjčil z jedné mojí fotografie.

Vzpomínám vždy v polovině listopadu už třicet jedna let, co nás tehdy spojovalo a přemýšlím, co nás dnes rozděluje. Nepřítel byl jeden a byl velký, hnusný, zatuhlý, krutý a proradný. To nás spojilo a všichni jsme zvítězili. Přišlo, a ne samozřejmě, něco dlouho nepoznaného. Byli jsme svobodní, svobodní ve svém rozhodování, svobodní ve své volbě a připadalo mně, že nám to začíná chutnat. Přišly divoké „devadesátky“ oblečené do fialových podnikatelských kalhot. Za vším jsme začali malovat tlusté čáry, a srovnávali jsme se s okolním světem. Přestali jsme jedem druhému naslouchat. Komunikovali jsme jinak a opět se začali rozdělovat.

Pak přišlo velmi nebezpečné období relativizace našich moderních dějin. Málo komu vadí, že zemi vede člověk, který používal krycí jméno, aby mohl práskat lidi ve svém okolí.

Hlava státu je dobrá tak pro inspiraci při tvorbě karikatur. Klaníme se čínské totalitě při pořádání námluv s Moskvou. Po parlamentu se prohánějí komunističtí předáci, kteří pomalu, ale jistě určují politiku vlády. Co víc, někteří lidé nutně nemusí být „u bolševika“ stačí, že přejímají jeho osvědčené metody.

Nechce se mi věřit, že to máme tak nějak v krvi. Ztrácíme něco, co nevzniklo ze dne na den. Něco jako svobodu a demokracii, aniž bychom si to do důsledků uvědomovali.

Často si vzpomenu na Václava Havla. Vymyslel to heslo o té pravdě, lásce, lži a nenávisti.

Pane prezidente, kdy?

Jiří Hokův

Sdílet na: