Česká fotografka se narodila v padesátých letech do rodiny malířů. Vystudovala pražskou grafickou průmyslovku. Uvedla svou komentovanou projekci v kladenském zámku.
Profesní začátky nebyly jednoduché. Na FAMU se Libuše Jarcovjáková nedostala pro politické škraloupy svých rodičů, tak si chtěla vylepšit kádrový profil prací v tiskárně. Fotografickou akademii nakonec vystudovala. Je držitelkou řady ocenění doma i ve světě. Je nositelkou francouzského Řádu umění a literatury.
Sama autorka o sobě uvádí, že její fotografie nesou spoustu chyb. Ne, že by techniku fotografie nezvládala, ale nepovažuje řemeslnou dokonalost pro svá sdělení podstatnou. Její tvorba nevykazuje předpisovou kompozici nebo ostrost. Snad právě proto jsou její obrazy čisté, prosté a ve své výpovědi a o to pravdinější. Svůj první významný soubor nafotila hned při práci v hlubotiskové tiskárně na Smíchově. Libuše fotila všude tam, kde žila, tedy v místech a situacích, které důvěrně znala. Syrový soubor s prostředí vietnamské komunity zaznamenala, když je jako pedagog učila česky. Další významná kolekce Jarcovjákové pochází z prostředí gay komunity ve dvou předlistopadových pražských barech.
V polovině osmdesátých let se přes fingovaný sňatek vystěhovala do západního Berlína. Fotky z počátku pobytu byly velmi osobní. Jarcovjáková vytvořila spoustu autoportrétů. Do Čech se vrátila v devadesátém roce. Působila jako pedagog na Střední průmyslové škole grafické. Když její matka onemocněla a vyžadovala nepřetržitou péči, Libuše si jako záznamové medium vybrala mobil a nafotila neskutečných osm tisíc snímků z tohoto období. Fotografovala i v Japonsku, a to při třech pobytech. V době covidu vytvořila sérii plakátů pro Národní divadlo v Praze. Má na kontě řadu zahraničních výstav, své dílo představila na festivalu v Arles (2019), kde se těšila obrovské popularitě.
Fotografické obsáhlé dílo Libuše Jarcovjákové je jedinečné, nedokumentaristické, a přesto dokumentační. Je stejně ryzí, jako jeho autorka a její komentovaná projekce na kladenském zámku.
Sdílet na: